Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak aktivovat vlastní léčivé síly

Pro nás všechny je na čase, abychom pochopili, že nemoc má svou příčinu ne ani tolik v těle jako spíš na duchu a duši. Jsou to naše myšlenky a pocity,které nemoc buď vyvolají, nebo nás naopak uzdraví. Neboť zdraví a být zdravý nás věčně doprovázejí a měly by pro nás znamenat zcela normální stav. Léčit může jen duch. Žádný lékař dosud skutečně neuzdravil svého pacienta, neboť základem pro uzdravení  má být vždy správný duchovní postoj léčícího a léčeného.

Nemoc je především výzva, abychom odstranili vadné přístupy k životu a životním situacím, jež se prostřednictvím nemoci zviditelnily, a zároveň změnili svůj stav vědomí.

Všechny tělesné projevy a stavy jsou výsledkem  našeho duchovního naladění a postojů. Kdo má ve svém vědomí povzbuzující a pozitivní myšlenky, ten má také zdravé tělo. Samozřejmě nestačí pouze pozitivně myslet a současně nedbat na základní přírodní zákony tím, že například  nedostatečně dýcháme, nevhodně se stravujeme, zatěžujeme svůj organismus znečištěným životním prostředím, jako je elektrický smog, žijeme ve stresu a stálém horečnatém shonu a tak dále.

Život je inteligentní forma energie a tuto energii může člověk ve svém těle sám usměrňovat.

Když jsem dospěl k tomuto poznání, začal jsem se svým tělem promlouvat. Srdci jsem řekl, že je silné a pokojné a pravidelně bije. Plícím že jsou klidné a zhluboka dýchají, a klid proudí celým tělem, naplňuje každičkou buňku - a tak se i stalo.

Trochu jsme zapomněli kdo jsme, a mnohdy tak žijeme s nesprávnou identitou.

Někdo se identifikuje se svým tělem, svou dokonalostí, působením na druhé lidi výtečnou výkonností, jako např. sportovec,kulturista či model, kteří představují symboly současného kultu těla.

Jiný se identifikuje se svým povoláním a kariérou, někdo se spolčenskou rolí, a proto kolem sebe buduje ohromnou, nablýskanou fasádu ,,osobnosti".Mnozí se identifikují se svým majetkem či postavením.

Další se zase identifikuje s partnerstvím, s rodinou a vlastními dětmi. Identifikace se tak stává jakýmsi ,,opanováním", či přivlastňováním si druhých, takže jim nenechává příliš volného prostoru k vlastnímu rozvoji a přináší tak jen neštěstí a zármutek.

Chybná sebeidentifikace se u většiny lidí výrazněji projeví tehdy, když náhle přijdou o práci či ztratí majetek nebo moc,odejdou do důchodu, zažijí rozpad partnerství nebo jim děti ,,vylétnou"z rodného domu.

Život je pro ně rázem prázdný, nesmyslný, bezvýznamný, bezcenný.To s čím se člověk ztotožňoval je pryč. A tito lidé se často cítí natolik ztraceni, že po těchto utrpěných ztrátách už ani nechtějí dál žít.

V každodenním stresu si mnohdy vůbec neuvědomujeme a někdy ani necítíme, že nejsme na cestě, která je nám vlastní. Že se stále necháváme do něčeho postrkovat - ať už třeba nezbytnými věcmi, očekáváním druhých, svými partnery nebo čímkoliv, co nám samotným není po chuti.

Naše JÁ tuto disharmonii promítne do těla - kvůli této naší chybné identifikaci. Potom nutně musíme cítit, že se v těle něco ,,děje". Vnímáme bolest, různé příznaky či omezení pohybu, tudíž něco, co označujeme jako (tělesnou) nemoc. Už z toho poznáme, že tradiční představa o (tělesné) nemoci je velice omezená.

Také náš způsob, jakým pracujeme a vyděláváme peníze, může být ,,nemocný", stejně jako způsob, jak žijeme v partnerství nebo jak a kde bydlíme či zacházíme se svými dětmi a vším ostatním, za co neseme odpovědnost.

,,Neopravíme-li" svůj život, tento nesouzvuk  nám nakonec zničí tělo, čímž spolehlivě dovrší ztotožnění se s egem a osobností a ukončí klam o vašem já předčasnou smrtí.

Nezapomeňme, že máme možnost žít v naprostém zdraví přinejmenším 120 roků. I člověk, který umírá v 80ti letech, zaplatil celoživotní disharmonii téměř čtyřiceti roky života.

Samozřejmě že život není matematická rovnice a životní úkol se nenaplní až tehdy,když dosáhneme sto dvaceti let. Mnozí opuštějí tělo o hodně dřív, protože už všechno co měli vykonali. Měli bychom mít stále na paměti, jak málo užíváme biologický potenciál svého těla právě proto, že většinu času žijeme v nevyrovnanosti.

Jestliže se necháme vyburcovat nějakým onemocněním a vrátíme se do pravé sebeidentifikace, v krátké době necítíme bolesti, příznaky ani různá omezení, poněvadž ohnisko vnímání se opět dostalo do našeho JÁ, do našeho středu.

Tato sebeidentifikace zároveň ukončí předchozí disharmonii a odstraní příčinu nemoci. Tělo se tak uzdraví ,,samo od sebe" (díky našemu JÁ), protože se znovu obnovil harmonický stav ,,ztotožnění se se SEBOU".

autor:Kurt Tepperwein

Uzdravení je zajištění dokonalého zdraví  na všech  úrovních bytí. Zdůrazňuji - na  VŠECH úrovních bytí. Skutečné zdraví je víc než jen neexistence nemoci. Zdraví znamená přítomnost živosti, energie, nadšení a radosti ze života.

Při své léčitelské praxi jsem brzy pochopil že každá léčba, která ošetřuje jen vnější příznaky nemoci, způsobuje, že lidé jsou ještě churavější, místo aby se zcela uzdravili.

Léčením potlačená nemoc naopak brzy opět propukne. Většinou pak bývá komplikovanější nebo ji vystřídá jiná, ještě vážnější. A radost ze života, víra ve smysl života a bohatství duše se přitom naprosto ztrácí. To co nakonec zůstává, je jen ubohý zbytek toho, co kdysi mohlo být.

Každé léčení, ať už se provádí jakoukoliv formou, bývá vždy samo - uzdravením. Nejlepší terapeut či nejdražší lék může pokaždé podnítit k činosti jen vlastní léčivé síly těla.

O co naléhavěji a bezprostředněji se to děje, o to rychleji může dojít k uzdravení. Tradiční lékařství se stále víc proměňuje v ,,hasičskou medicínu", která zasahuje teprve ve chvíli, když hoří, a většinou uhasí jen ten největší požár.

Přičemž ,,újmy způsobené vodou", bývají častokrát  ještě horší než vlastní škody, jež zavinil oheň.

Jeden můj přítel , chirurg s více než třicetiletou praxí v oboru, mi jednou svěřil, že by většinu svých chirurgických zákroků mohl zpětně klasifikovat jako odstarňování ,,vnitřních mluvidel " pacientů.

Myslel tím, že vyříznutím určitých orgánů nebo tkání umlčel vnitřní hlasy, které se pokoušely upoutat pacientovu pozornost, aby si všiml svých hlubokých citových nebo duchovních problémů.

autor:Kurt Tepperwein